Proudhon, Pierre-Joseph (1809-1865) Francouzský anarchista. Vyrostl v Besanconu. Jeho otec byl svárlivý a neúspěšný obchodník s vínem. Rodinná nouze přinutila Proudhona vzdát se stipendia na místní střední škole. Začal pracovat jako tiskař a nadále se vzdělával při četbě korektur, mezi nimiž bylo jedno Fourierovo dílo. Rok 1839 strávil díky stipendiu Besanconské akademie v Paříži. Poté pracoval jako vedoucí úřadu jisté lyonstlé přepravní společnosti a v Lyonu se začal stýkat s radikálními dělníky z textilních manufaktur. Posléze se vrátil do Paříže, kde zůstal - s výjimkou exilu za Druhého císařství - až do své smrti.
Poprvé upoutal Proudhon pozornost široké veřejnosti v době, kdy byl aktivistou revoluce v roce 1848 a získal křeslo v Ústavodárném shromáždění. Upozorňoval na sebe také jako redaktor úspěšných novin především svou pohotovou kritikou všech vůdců revoluce. Snad nejznámějším jeho činem ve shromáždění bylo hlasování proti ústavě, kterou tento sbor uzákonil, "právě proto, že to byla ústava", Před rokem 1848 vydal Proudhon několik obskurních knih, mezi něž patří i Co je vlastnictví? (184~1), kde se nachází jeho slavný výrok "majetek je krádež", Jako teoretik však dosáhl nejvíce v padesátých letech devatenáctého století - kdy byl rozčarován politikou, protože revoluce neuspěla - ve dvou dílech: Obecná idea revoluce v devatenáctém století (1851) a O spravedlnosti v revoluci d církvi (1858). Tato dvě díla představují první systematickou obhajobu ANARCHISMU. Proudhon zemřel roku 1865, v době, kdy mírnil svůj anarchismus a hledal spojenectví s dělnickým hnutím, připouštěje potřebu minimálního státu. Hlavním Proudhonovým přínosem politické teorii jsou jeho argumenty proti zákonné vládě a model dobré "mutualistické" společnosti, v níž je zajištěna spolupráce bez nátlaku státu. Jeho kritika i jeho návrhy vyjadřují hlubokou oddanost myšlence spojení osobnosti s komunitou a tento cíl sdílí i s jinými anarchisty, kteří usilují o sloučení co největší jednoty komuny s co nejúplnějším rozvojem individuality člověka.
Ve své argumentaci proti zákonné vládě identifikuje typické vlastnosti, jež mají všechny zákonné vlády, a dokazuje, proč tyto charakteristiky brání jedincům v růstu a narušují vazby komunity. Pro zákonnou vládu je příznačné přenesení autority na vládní úředníky, kteří ovládají chování lidí pomocí pevných obecných pravidel, jež jsou vnucována pod hrozbou fysického trestu.
Proudhon se nezaměřuje na všeobecnou platnost vládních zákonů - to, co činí vládu nepřípustnou, je koncentrovaná autorita a nátlaková povaha jejích opatření. Tím, že zákonná vláda soustřediIje autoritu - právo vydávat příkazy - v rukou několika vládních úředníků, kteří zajišťují poslušnost fysickou silou, zabraňuje řadovým lidem, aby jednali na základě svého samostatného úsudku. Jelikož základ seberealizace a obecní solidarity spočívá podle něj v duchovní nezávislosti, odmítá Proudhon otevřeně zákonnou vládu.
Proudhon nicméně uznává užitečnost zákonné vlády pro udržení společenského řádu. Jeho představa mutualistické společnosti, jež má vládu učinit nepotřebnou, proto obsahuje opatření nejen na podporu individua v rámci komunity, ale také na zajištění míru. Proudhon odmítá trh, protože ten je vykořisťovatelský a nátlakový a - což je hlaVní věc - předpokládá zákonnou vládu a naději spatřuje spíše ve smluvním procesu, který je v jeho dobré společnosti organizujícím mechanismem. V podrninkách mutualismu vyjednávají jedinci i skupiny o všem, co se na ně vztahuje, přímo navzájem, dokud nedosáhnou přijatelných podmínek dohody.
A jelikož se lidé, kteří vyjednávají, svobodně řídí svým samostatným úsudkem a svobodně jej uplatňují, zdá se mutualistická společnost vhodným prostředím pro vzkvétání osobnosti jedince v rámci komunity. Přesto Proudhon rozeznává četné nedostatky dohodovacího procesu, jež mu zabraňují v tom, aby byl jediným organizačním mechanismem společnosti, která má být svobodná a zároveň bezpečná. Jeho mutualistická teorie je nejpronikavější právě tam, kde specifikuje, jakým způsobem je nutno vyjednávání regulovat, aby byly zajištěny jeho pňsHbené, ale prchavé přednosti. Ve společnosti organizované prostřednictvím vyjednávání představuje nejzřejmější riziko nejistota. Taková společnost totiž nikterak nechrání ty, kteří nemají dost aktiv, o nichž by se dalo vyjednávat, před pohlcením jejich soupeři. Aby se dostalo ochrany všem členům mutualistické společnosti, je podle Proudhona zapotřebí jim zajistit přibližně stejnou moc a je nutno, aby byli dostatečně početní, odlišní a nezávislí, aby jeden na druhém byli závislí vzájemně, ne však podstatně. V takto strukturované společnosti pak mají zúčastněné strany sklon o věcech spíše vyjednávat než za ně bojovat, protože potřebují své soky, které však nemohou ovládnout. Proudhon se však neopírá při hledání zdroje bezpečí v mutualistické společnosti jen o motivační strukturu, ale spoléhá se také na morální princip - požaduje ode všech stran závazek vzájemné spravedlnosti, což každému vyjednávajícímu ukládá povinnost ekvivalentní směny. Členové mutualistické společnosti jsou tak omezeni povinností i zájmem jednat při prosazování svých samostatných úsudků bezpečně. \ Tváří v tvář praktickému problému, jak uskutečnit mutalistickou společnost v nepřátelském světě, kolísal Proudhon mezi neefektivními strategiemi, jež byly v souladu s jeho cílem, a nadějnější strategií, kterou však jeho cíl vylučoval. Zpočátku se spoléhal výhradně na logickou argumentaci. Postupně se pak obracel k plánu nezávazné dÍlvěry, ke spolupráci s Ludvíkem Napoleonem Bonapartem a po roce 1863 k ústupu přívrženců mutualismu do jejich vlastních příkladných institucí. V letech 1855-63 se strategii věnoval zřídka a spokojil se s očekáváním revoluce a psaním teoreticky orientovaných knih. Pro své vykládače byl Proudhon vždy spornou postavou. Nejdříve pro slul jako revoluční oportunista. MARX v něm viděl apologetu petit bourgeois soukromého vlastnictví. V kruzích katolické pravice včele s Charlesem MAURRASEM byl ctěn pro svoji obranu tradičních hodnot. Byl učiněn i pokus označit jej za fašistu. To, že byl Proudhon tak ruzně interpretován, bylo částečně způsobeno také tím, že publikoval své úvahy v tisku, psal polemicky a roztěkaně na spoustu námětů od burzovních spekulací až po náboženství a umění. Soustředíme-li se však na jeho politické spisy, vychází najevo jejich ucelenost a koherence. Jeho popis a obhajoba společnosti, v níž lidé prosazující samostatné soudy dosahují sebevyjádření a společenské jednoty, činí z Proudhona jednoho z nejpronikavějších zastánců anarchismu. AIR

odkazy
Proudhon, P.-J.: Genera! Idea (!ť the Revo!ution in the Nineteenth Century, přel. J. Robinson. New York: Haskell House, 1969.
_: De !a Justice dans !a révo!ution et dans l' ég!ise. Paříž: Marcel Riviere, 1930-35.
_: The Princip!e oť Federation (1863), přel. R. Vernon. Toronto: University of Toronto Press, 1979.
literatura
Ritter, A.: The Politica! Thought (Jť Pierre-Joseph Proudhon. Princeton, NJ: Princeton University Press,1969.
Woodcock, G.: Pierre-Joseph Proudhon: a Biography. New York: Macrnillan, 1956.